Povídání s vozíčkářem Jakubem Kouckým o cestování Trabantem z Austrálie do Bangkoku

O výpravě Trabantů z Austrálie do Bangkoku proběhlo v médiích mnoho reportáží. Ale jaké to je absolvovat takto náročnou cestu z pohledu vozíčkáře?

Jaký byl tvůj hlavní dojem?

To jak v Austrálii všechno funguje, co se týká bezbariérovosti a přístupu lidí k vozíčkářům. Nic se tam neřeší tak složitě jako u nás. Například metro v Praze a v Sydney. V ČR se bude řešit mnohaset tisícová investice do výtahu, který využije „pět vozíčkářů za rok“. V Sydney sedí v „kukani“ chlapík, který mimochodem sedí i v Praze a ten automaticky nabídne pomoc. Pokud to situace vyžaduje má k dispozici obyčejný schodolez, se kterým umí zacházet. Zavolá na stanici, na které budeš vystupovat, kde následuje obrácený postup. Je to tedy hlavně mentalita a přístup Australanů k handicapovaným.

Jak funguje zdravotnictví v Austrálii?

Je to zhruba na stejné úrovni jako u nás, možná bych řekl, že v ČR je lepší post-péče. Mám na mysli rehabilitace, ale i ta péče sociální. Přijde mi, že pokud má člověk v Austrálii úraz s trvalými následky, musí se o sebe víc postarat. Ale je to jen můj pocit.

Nyní jsme se bavili spíše o větších městech,
ale jak to funguje ve vnitrozemí a v buši?

Zde už je v tom člověk sám. Každých 300 km je zde takzvaný „roadhouse“, obdoba našich motorestů, odkud lze přivolat pomoc, opravit auto atd. Kvůli větším vzdálenostem jsou zde hojně využívaná i menší letiště a mnoho farmářů používá helikoptéry, se kterými často pomáhají v případě nouze. Přivolat pomoc jde také prostřednictvím jakýchsi mini-záchranných stanic. V Austrálii se bezpečnost vůbec hodně řeší. Není to ani tak kvůli nebezpečným zvířatům a přírodě, ale kvůli době než se člověk k pomoci dostane. Obecně zde platí v případě jakéhokoliv problému, raději vyčkat na místě než někdo pojede. Je to lepší než se vydat hledat pomoc pěšky a např. zkolabovat z horka nebo zabloudit. V tomto směru jsou zde ohleduplní všichni i řidiči známých australských „roadtrainů“, o kterých se traduje, že nezastavují ani když je na silnici velké zvíře. I oni zpomalí a alespoň „palcem nahoru“ zjistí, zdali je vše ok.

Nebyli jste pouze v Austrálii, popiš nám trošku vaši trasu.

Naše cesta se z původně plánovaných čtyř měsíců protáhla na půl roku. Austrálii jsme projeli uhlopříčně směrem od Perthu na severovýchod a dále pak do Východního Timuru a Indonésie. Najezdili jsme přibližně 15 000 km. Oficiální konec celé výpravy byl v Bangkoku.

Co bylo z tvého pohledu nejzajímavější?

Jízdu trabantem po Austrálii jsem si zamiloval, „Babouš“ s Hycomatem (pozn. red. – Babouš, přezdívka pro Trabanta. Hycomat, ruční ovládání již z výroby zabudované do Trabantů) po celou dobu fungoval celkem spolehlivě. Ale jak jsem si pochvaloval Austrálii co do bezbariérovosti, tak v Indonésii a Timuru to byl pravý opak včetně „tureckých záchodů“. Zde musí vozíčkář hodně improvizovat. Avšak všude přítomní přihlížející domorodci svou ochotou vše vykompenzují a vždy se najde nějaké řešení. Extrém byl na trajektu, který vezl snad 5000 lidí a během dvanáctihodinové plavby, na zmíněný „turecký záchod“ člověk opravdu musel. Nutno dodat, že počet záchodů na trajektu bych spočítal na prstech jedné ruky. Každý si asi dokáže představit, jak to na záchodech vypadalo. Ještě k tomu na vás kouká všech 5000 lidí…

Měl jsi při této výpravě nějaké zdravotní problémy?

Oproti první návštěvě Austrálie, kdy mě kousnul jedovatý pavouk, jsem žádný zdravotní problém neměl, krom pár drobných řešitelných oděrek. Vždy však s sebou vezu lékárnu, včetně supersilných širokospektrálních antibiotik.

Dostal ses do situace, kdy jsi měl strach?

Ne. Snad jen na začátku, když jsem zjistil, že „Babouš“ nebrzdí a s bržděním mi musela pomáhat Kika ruční brzdou. Ale závadu jsme později vyřešili.

A co poruchy?

Kromě zmíněných brzd, jsme museli řešit ještě stěrače, které u Trabanta nestírají, ani když jsou funkční. Naštěstí pršelo jen jednou.

Jaké tam byly reakce na vaši cestu?

Neustálé množství přihlížejících v Indonésii a Východním Timuru. Zájem však byl i ze strany médií. V Austrálii jsme byli v televizi, psali o nás i v jednom australském moto-časopise. Také se na nás přijel osobně podívat velvyslanec České republiky v Austrálii. Naopak v Timuru byla nepříjemná vojenská hlídka, když viděli dva vozíčkáře v Trabantu a ještě k tomu bez pasů, jejichž originály byly na velvyslanectví a kopie v posledním autě kolony.

Jak jste zvládali tuto cestu jako vozíčkáři?

Byli jsme oba samostatní, i když jsme kvůli nákladu, který náš Trabant vezl, měli kola od vozíků vzadu v kufru, tak bylo potřeba drobné asistence. (pozn. red. – cesty se účastnili dva vozíčkáři  Jakub Koucký -  CZ a Kristína Madajová - SVK).

Co tvé další plány?

Momentálně plánuji opět Austrálii, ale tentokrát samostatně. Chtěl bych objevit a vyzkoušet nové možnosti a aktivity pro nás vozíčkáře. Také zde trochu „pocestovat“, ale spíše tak nějak od všeho něco, na handbiku, jachtou, stopem, na čtyřkolce a dle možností využít všech tamních dopravních prostředků. Také bych byl rád, kdyby tato akce měla přínos pro nějakou nadaci, která by celou cestu zastřešila.

Autor: ret

Foto: Facebook Jakub Koucký