I s handicapem lze žít plnohodnotný život a docílit velkých věcí...

V kategoriích níže naleznete články naší redakce.

Buďte i Vy aktivní a založte si svůj blog.

Najděte si lepší práci!.

Přečtěte si články bloggerů.

Příjemnou zábavu!

Žiju s handicapem
v České televizi

Žiju s handicapem v České televizi

Podívejte se na video
o dětském domově Korkyně

Obrazek s videem

Video o dětském domově Orlíček
Přední Chlum

Obrazek s videem

Příběh Stevea Fishera

Steve Fisher proslul jako „Američan v Praze“ díky svým humoristickým sloupkům v týdeníku Reflex. Jeho humor je ostrý jak břitva a nekompromisně obnažuje slabiny povahy českého národa. Ne každý má pro takový humor pochopení. Přesto má Steve Fisher stovky fanoušků a brzy pokřtí svou první sbírku humoresek Americká soda. Tohoto vtipného chlapíka humor nepřešel ani po četných amputacích.

Jak ses dostal ke psaní?

Jako malý kluk jsem se zamiloval do knížky Thurberův karneval (The Thurber Carnival) od brilantního amerického spisovatele Jamese Thurbera. Psal skvělé krátké a vtipné příběhy ve 20. a 30. letech pro newyorský magazín. Kreslil k nim i karikatury, přestože byl téměř nevidomý. Četl jsem to asi padesátkrát v životě a pokaždé se u toho smál. A tehdy jako dvanáctiletý kluk jsem měl sen stát se Jamesem Thurberem, ale jak toho dosáhnout? Začal jsem pak studovat obor Komunikace i psát vtipné příběhy pro školní noviny. A vždycky jsem psal tyhle humoresky, ale neměl jsem je kde publikovat. Poslal bych je do New Yorker Magazine, ale musel bych konkurovat nejvtipnějším humoristům Ameriky, jako je Woody Allen, Steve Martin a Garrison Keillor, takže bych nikdy neměl šanci.

Co jsi tedy dělal?

Po univerzitě jsem pracoval v PR pro uměleckou taneční skupinu. Do toho jsem začal dělat stand up komedii (alá Na stojáka), to v Americe 80. let v nočních klubech něco zcela nového. Tak jsem něco napsal, přihlásil se jednou na otevřenou scénu a bylo to úžasný. Řekli mi, ať přijdu znovu, a tak jsem začal dělat stand up komika ve svém rodném městě a stal jsem se místní celebritou. Vzrušující na tom bylo to, že něco napíšeš, ale nevíš, jestli to bude vtipné i pro ostatní, nebo jen pro tebe, ale pak přijdeš na podium, a zjistíš, že to vtipné je! Ale je to risk, protože někdy přijde publikum a je zticha, nesměje se a to je pak noční můra.

A pokračoval jsi v tom, nebo tě to odradilo?

Dělal jsem pak stand up komika v Miami. Jednou na mou šou přišel někdo z produkce seriálu Miami Vice a pozval mne na casting, myslel jsem si, že si dělá legraci, protože to byl můj oblíbený pořad i jeden z důvodů, proč jsem se do Miami přestěhoval. Když jsem dostal malou vtipnou roli, vůbec jsem tomu nemohl uvěřit! A ten režisér si mne tak oblíbil, že pro natáčení další epizody mě tam chtěl znova. Tentokrát jsem dostal větší a dokonce i lepší roli, tak mi můj agent řekl, měl by ses přestěhovat do L.A. a být hercem. Nicméně show business mě nelákal, pro mě bylo psaní podstatnější a já jsem jel do New Yorku a dělal dál PR. To bylo v roce 1991, bylo mi 35 let, ale přišlo mi, že obchodním psaním jen mrhám svým časem, bylo to prostě vyprázdněné. A během jednoho víkendu jsem potkal tři různé lidi, kteří byli spjatí s Prahou, a všichni mi říkali, měl bys tam jet, je to přenádherné město a můžeš tam učit angličtinu. A tak jsem jel a ocitl se tady v Praze.

Jaké jsi měl dojmy z Prahy?

Strávil jsem tu nejkrásnější rok svého života. Učil jsem tu. Bylo krátce po pádu Železné opony a každý byl tak šťastný a optimistický. Měl jsem stovku přátel mezi svými studenty a bylo to nádherný.

Tak ses rozhodl tady zůstat?

Myslel jsem si, že tu nemůžu zůstat napořád, že se nikdy nenaučím česky. Tak jsem se po roce vrátil do NY. Dřív jsem měl dojem, že je to jediné místo, kde mohu žít, ale po návratu z Prahy jsem New York nenáviděl a viděl jej jako velké, hlučné, ošklivé, špinavé, páchnoucí, drahé a nebezpečné město. A po třech měsících jsem se vrátil zpět. Byl jsem tak šťastný, když jsem šel zas po Staroměstském náměstí, děkoval jsem Bohu. Narazil jsem také na inzerát rádia Metropolis, které hledalo anglicky mluvícího dj, tak jsem si řekl, to bude sranda, zkusím to. A oni mě vzali! Tak jsem začal dělat něco jako stand up komika v rádiu a ten pořad byl tak oblíbený, že ze mě udělali každodenní ranní show. Pak mě kamarád z Rakouska vyzval, abych tady pro něj založil PR agenturu, a nakonec jsme do toho šli. Najednou jsem dostal jedno herecké angažmá za druhým, protože tu zahraniční produkce začaly točit filmy. A já si zahrál s všemi těmi slavnými herci, o kterých se mi ani nesnilo, že bych je někdy potkal.

Koho ze slavných herců jsi potkal?

Byl to nejprve Michael York, pak Anthony Hopkins, Bruce Willis, Jackie Chan a další. Bylo to úžasné. Dělal jsem také hlasové nahrávky pro videa v angličtině a tv reklamy. (Čtenáři si jistě vzpomenou na slogan Panasonic. Ideas for life. – pozn. redakce) Můj hlas je slyšet třeba v Rudolfinu, když zazní anglická výzva k vypnutí mobilů. Jednou jsem tam byl a zapomněl si vypnout mobil a pak slyším sám sebe, jak sám sobě připomínám, abych si vypnul telefon.

Byl jsem tehdy opravdu šťastný, nic mi nechybělo. Měl jsem svou milovanou ženu, s níž mám dva česko-americké kluky, měl jsem skvělou práci, přátelé, sice jsem neměl čas na psaní, ale občas jsem psal. Ale pak se stalo něco ohromujícího ...

Co se stalo? Tehdy jsi přišel ke svému handicapu?

Ano. Před čtyřmi roky. Zemřel jsem. Jednou jsem se vrátil z práce, nebylo mi dobře, měl jsem chřipku a cítil jsem na hrudi tupou bolest. Řekl jsem své ženě, ať mě vezme do nemocnice. A jak jsme přijeli, tak jsem zemřel. Mé srdce se zastavilo, moje plíce i ledviny zkolabovaly. A doktoři neměli vůbec tušení, co se se mnou děje, přivedli mě k životu, dali mě na ARO do Thomayerovy nemocnice a udržovali mě v komatu, ve kterém jsem zůstal dva měsíce. Během téhle doby jsem měl ten nejneuvěřitelnější sen, který si pamatuju celý, ale nechci na něj myslet, protože to byla noční můra. Měl jsem sepsi, otravu krve, způsobenou streptokokem, většina lidí na to umírá. A aby zachránili můj život, museli amputovat obě moje nohy pod koleny, mou levou ruku a všechny prsty, krom jednoho, na pravé ruce. Udělali skutečně vynikající práci, zachránili mě, aniž by ta nemoc poškodila můj mozek. Nikdy jsem nebyl tak šťastný, když jsem se probudil z toho snu a zjistil, že jsem zpátky, v tomhle světě, v Praze, se svými dětmi a rodinou. Když mi řekli, co vše mi amputovali, řekl jsem: dobře, v pořádku, jsem přece tady zpátky! Taky mi dali dobré antidepresiva, které pomohly. Všichni mě navštěvovali, ale pak mi došlo, že je to v ... jak pro mou ženu, tak pro mě. Řekli mi však, že existují nové protézy a mohou mi udělat robotickou ruku, a tak jsem uvěřil, že když budu makat, budu chodit. Na začátku jsem ale brečel bolestí, bylo to děsně bolestivé nasadit protézy na ta citlivá místa. Ale když se naučíš udělat pár kroků, tak pak uděláš pár dalších kroků a dalších... A taky mi došlo, že jsem opravdu klikař. Viděl jsem v nemocnici lidi, co přišli o celou nohu, třeba kvůli cukrovce, a s dlouhou protézou je to mnohem složitější. Byl tam opravdu skvělý personál, sestřičky, doktoři, a já zanedlouho začal zase chodit.

Všichni obdivovali, že ses rozchodil za tak krátkou dobu. Protože tě znám řadu let, věřím, že je to i díky tvému bezednému optimismu a pozitivnímu přístupu. Musel si však projít těžkými zkouškami a bojovat. Co bys doporučil lidem, kteří se musí vyrovnat a smířit s novou realitou a se svým handicapem?

Řekl bych, bude to jednodušší a jednodušší a jednodušší. A důvod, proč jsem to zvládl, byl, že jsem měl zase neuvěřitelné štěstí, to je vše, to byl můj jediný postoj. A děkuji také všem těch nemocnicím, kde jsem byl. Byl jsem v Thomayerově nemocnici, na rehabilitaci v Hradci Králové, na Malvazinkách, kde je to překrásné, tam jsem se na zahradě učil chodit, a taky ve Střešovicích. A celkově ta péče byla bezvadná. Pak řekli, že vše dopadlo dobře, vypadám pozitivně, nepotřebuji už žádné léky, a tak mě tedy po sedmi měsících pustili domů.

Co ale bylo pak?

Vrátil jsem se domů, ale také ke svému starému životu. V nemocnici bylo vše fajn, o všechno se tam postarají. Ale doma bylo najednou vše úplně přeměněné a nemohl jsem dělat nic. Bylo obtížné si bez rukou nasadit protézy na nohy, tak to bylo opravdu depresivní, nevěděl jsem, zda se to zlepší. Šel jsem k psycholožce. Ta, když zjistila, že mi v nemocnici vysadili antidepresiva, nemohla tomu uvěřit, a hned mi předepsala Zoloft. Bral jsem to rok a dost mi to pomohlo. Mezitím jsem dostal nové protézy, které si sám nasadím, mám robotickou levou ruku, to je parádní. Můj život se dramaticky zlepšil. I mí předchozí klienti mi dali znova práci, psal jsem pro ně PR z domova, tak akorát včas zachránili mé živobytí.

Takže ses dostal zpátky ke psaní...

Ano, vlastně jsem neměl zas tolik práce, začal jsem psát krátké vtipné příběhy. Můj nejlepší kamarád si založil humoristický blog a měl o mě starost, řekl mi, ať něco pro něj napíšu. Tak jsem psal jednu humoresku za druhou, až někdo řekl, že bych měl mít svůj vlastní blog. A tak teď mám svůj blog Fishful Thinking. Dělal jsem i vtipná videa na serveru n-joy.cz, což bývalo takové české youtube, můj spot "10 výhod americké radarové základny v České republice" se stal ohromně populárním de facto virálem se 40 000 zhlédnutí. Viděl to i Miloš Čermák z Reflexu a napsal o mě článek, tak jsme se potkali. Řekl, že to musíme přeložit do češtiny, že tu nic takového není a že to dají na webovky Reflexu a ať napíšu nejprve něco o Praze. Když to bylo online, mělo to 2000 lajků na facebooku, to asi nikdy žádný jejich článek neměl. A tak jsem začal psát glosy o Češích.

Dalo by se říci, že díky naší národní povaze ses stal legendárním Američanem v Praze...

Ano, to ano. Nabídli mi pak, abych psal pro tištěný časopis. Zas jsem tomu nemohl uvěřit. To bylo v lednu 2012 a od té doby píšu každý týden. Lidi mi posílají úžasné reakce, občas mě i zastavují na ulici a za ty histroky mi děkují. A pak volal Petr Šabach do Reflexu, že se chce sejít. Šli jsme na pivo a zeptal se mě, jestli chci vydat knižně sbírku svých humoresek. Jasně, že jsem chtěl. A on na to, pošli mi to a vydám to u svého nakladatele, což je Paseka. Tak jsem vybral nejlepší kousky a poslal je. Druhý den volal Ladislav Horáček, majitel Paseky, a řekl mi, že si nepamatuje, kdy naposledy přečetl celou knihu na jedno sezení a že to určitě vydají.

Steve Fisher: Americká sodaBrzy tvá sbírka humoresek spatří světlo světa. Vtipný je už sám název...  

Nazval jsem to Americká soda, podle České sody, což je jeden z nejúžasnějších pořadů, které jsem kdy v životě viděl, tehdy jsem si říkal, tihle lidé z Česka jsou fakt vtipní, je to váš Monty Python. Navíc mé humoresky doprovází veselé kreslené vtipy Marka Douši, který je kreslil pro mé sloupky v Reflexu. A celé je to česky, úžasně to přeložil novinář Jan Valeška, můj starý kamarád z rádia, jeho překlad je brilantní, on z toho udělal ještě vtipnější příběhy.

A kdy bude křest Americké sody?

Za pár dní bude křest a autogramiáda, ve čtvrtek 21. listopadu od 17 hodin ve Fišerově knihkupectví, které spadá pod Paseku, je to v Kaprově ulici v Praze. Když jsem byl v Praze poprvé a tohle Fišerovo knihkupectví viděl, byl jsem uchvácen, zjistil jsem, že moje jméno může být napsáno ještě i třetím způsobem, a taky jsem v duchu snil, jak fantastické by to bylo, kdyby tu prodávali mou knihu. A o 22 let později se tak stane a navíc budu autorem krátkých vtipných příběhů s karikaturami. Můj dětský sen se splnil, stal jsem se Jamesem Thurberem.

Díky za rozhovor, přejeme Ti hodně úspěchů s Americkou sodou a těšíme se na křest a tvou autogramiádu.

Autor: Irena N. Kobyláková (ink), VIDIA-DESIGN
Foto: ink, Steve Fisher

Datum: 12. 11. 2013 | Zobrazeno (2524x) | Autor: Redakce



Podporujeme také

Dětský domov Korkyně

Pokud chcete děti z dětského domova podpořit finančně, podívejte se zde.

Tomáš Mošnička - šéfredaktor (ret)

Tomáš Mošnička - šéfredaktorvzpěrač - mistr světa ve vzpírání tělesně postižených, handbikerový závodník
www.tomasmosnicka.cz
mosnicka@zijushandicapem.cz

 

Vítek

Vítek - nadějný spisovatelmladý nadějný spisovatel
Aspergerův syndrom, IQ 133
Blog Vítka

Aktuální rozhovor:

Paralympionik a fotograf Jan Povýšil

Další osobností, kterou vám chceme představit je vozíčkář, dlouholetý reprezentant v plavání a jeden z našich medailově nejúspěšnějších paralympioniků Honza Povýšil...

více »
Box pro handicapované

Tréninky ve skutečné boxerské tělocvicně SAC Praga a dalších boxernách...

Vstupte »

Nejaktivnější blogeři

Děkujeme generálnímu partnerovi společnosti D.I.SEVEN FACILITY za vřelou podporu!

D.I.SEVEN FACILITY s.r.o.

D.I.SEVEN FACILITY
Facility management,
Property management,
Energy management
Náhradní plnění

D.I.SEVEN, a.s.

D.I.SEVEN 
Bezpečnostní služby, PCO, zabezpečení akcí, úklidové ,recepční služby a náhradní plnění.
Domov Fauny Domov Fauny
Útulek nejen
pro psy a zraněná zvířata

Překlepy: Lidé náš web hledají také těmito výrazy: hendikep, hendicap, handikep, ...

Důležité odkazy:

Podmínky pro užívání blogu | Mapa stránek | Kontakt

Copyright 2017 | Internetový marketing : Optimalizace pro vyhledávače : Created by VIDIA-DESIGN s.r.o.