Na handbiku z Česka až do Kyrgyzstánu: Příběh Aleše Černohouse, který bourá bariéry

Aleš Černohous z Děčína je po úrazu míchy. Před mnoha lety na něj v jednom parku v Anglii spadl strom. Ocitl se na vozíku, ale aktivního života se ale nevzdal. Věnuje se fotografii a grafice, pomáhá lidem po poranění míchy jako peer mentor spolupracující s Českou asociací paraplegiků (CZEPA) a mapuje bezbariérovost v Česku. V roce 2025 pak udělal krok, který by si netroufla řada zdravých lidí: na speciálně upraveném handbiku se společně s cyklistkou Šárkou Jelínkovou vydal na cestu z Česka do Kyrgyzstánu, dlouhou přibližně 7 500 kilometrů, přes dvanáct států, hory, stepi i extrémní podmínky…

Aleši, můžete nám popsat moment či událost, kdy jste si uvědomil, že – místo aby vás vozík omezil – chcete právě naopak vybojovat něco velkého, třeba tuto cestu do Kyrgyzstánu?

Nedá se říci, že by to byl nějaký jasný zlomový okamžik, kdy jsem se pro tuto cestu rozhodl. Už od mala jsem rád cestoval a touha podniknout něco většího i po úrazu ve mně zrála delší dobu. Rozhodnutí že do toho půjdu přišlo loni na jaře.

Jaké byly vaše největší obavy před odjezdem na trasu ~7 500 km? Co jste považoval za největší riziko?

Nejdůležitější je pochopitelně zdraví, takže jsem měl a mám respekt z dekubitů a případně nějakých závažnějších zažívacích potíží. Nebyl jsem si jistý, jak budu zvládat dlouhodobou fyzickou zátěž a vysoké teploty. Obával jsme se také, aby mě nezradila technika, primárně elektromotor. Protože sám bych si na takovou cestu netroufl, doprovázela mne na cestě parťačka Šárka, ergoterapeutka z Centra Paraple. I to byl velký krok do neznáma, jak to spolu celou dobu nepřetržitého kontaktu zvládneme. Naštěstí ale vše vydrželo a zásadní problémy se nám vyhýbaly.

Můžete popsat stručně celou cestu? Začátek, průběh, návrat domů atd?

Plánování cesty trvalo asi rok a samotná ostrá příprava začala v momentě, kdy mi domů dorazil handbike. Ten jsem pořizoval právě kvůli této cestě, to bylo asi 4 měsíce před startem. Vyrazili jsme 30. 3. 2025 z Centra Paraple. Evropu, to znamená Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Bulharsko jsme projeli poměrně rychle. Za tři týdny jsme byli u Černého moře. Tady jsme si dali asi týdenní pauzu a čekali na trajekt, kterým jsme se přeplavili do Gruzie. Tu jsme projeli celou od západu na východ s nadějí, že se nám podaří překročit pozemní hranice do Ázerbájdžánu. Přestože bylo avizováno, že k otevření hranic by mohlo dojít, nestalo se tak, a my museli hranice přeletět. Z Ázerbájdžánu jsme opět přepluli trajektem, tentokrát přes moře Kaspické do Kazachstánu, kde jsme překonali jihozápadní kazašskou step. Na hranici do Uzbekistánu nás čekalo překvapení v podobě dočasně uzavřeného pozemního přechodu, kdy se přes hranice dalo dostat jedině vlakem. Dál cesta pokračovala už jen na kole přes celý Uzbekistán, Tádžikistán až do Kyrgyzstánu k jezeru Issyk – kul. Z hlavního města Biškek jsme pak letěli zpět domů. Cesta nám trvala 110 dnů. Na tachometru na konci výpravy bliklo ujetých 6 tis. kilometrů. Se všemi přejezdy pomocí trajektů, letadlem i vlakem jsme tak překonali 8,5 tis. kilometrů.

Jak vypadá technické vybavení vašeho speciálního handbiku a jak jste ho přizpůsobil pro terén, který jste překonával?

Jedná se o terénní elektrohanbike polského výrobce. Abych maximalizoval dojezd, pořídil jsem si k němu dvě baterie s pořádnou kapacitou. Důležité bylo handbike ještě upravit tak, abych za sebe mohl naložit svůj mechanický vozík včetně nezbytné bagáže.

Během cesty jste projeli dvanáct států. Který úsek byl pro vás fyzicky nebo psychicky nejnáročnější a proč?

Fyzicky i psychicky byl hodně náročný boj se silným větrem v kazašské stepi, tam jsme jeden den ujeli asi jen 35 km a měli toho plný kecky. Náročný byl i úsek přes pohoří Ťan-šan, kde cesta vedla přes sedlo ve 3000 metrech a kde bylo hodně prachu.

Jako peer mentor pomáháte lidem po úrazu míchy. Jak vám tato role pomohla připravit se na vlastní cestu?

Moje role peer montora je v motivaci lidí s podobným osudem, aby se nebáli i přes svůj handicap žít aktivně a podnikat třeba i tak trochu bláznivý věci jako byla tahle cesta. Bylo však potřeba k tomu přistoupit s respektem a dobře se připravit tak, abych šel dobrým příkladem. Nebát se do něčeho pustit, ale zase ne bez hlavě.

Setkali jste se na trase s bariérami – ať už fyzickými (terén, ubytování) nebo společenskými (předsudky). Můžete uvést konkrétní zážitek?

Jediné opravdu bezbariérové ubytování bylo ještě tady v Čechách u kolegy peer mentora, také vozíčkáře. Nejednou jsem si však klasickou postel musel zasloužit tím, že jsem se po zadku vysoukal do vyšších pater. Ve většině případů byl stan či nocování po širákem mnohem jednodušší a zároveň jistější řešení. S nějakými předsudky či společenskými bariérami jsme se vůbec nesetkali. Spíše naopak. Čím více na východ, tím jsou k vám lidé milejší a vstřícnější. I přesto, že sami často žijí skromný a nelehký život, rozdělí se s vámi o to, co mají. Takže se nám stávalo, že u nás třeba 10krát i více za den zastavilo auto. Krom toho, že se s námi většinou chtěli fotit, podarovali nás vodou či jiným pitím, jídlem, ale nezřídka kdy i penězi.

Co jste si během cesty uvědomil o sobě, o životě, o tom, jak vnímáme ‚,hranice"?

Cesta mě přesvědčila o tom, že hranice, které v životě vnímáme, často existují hlavně v naší hlavě. Na cestě, daleko od komfortu a jistot, jsem zjistil, že tělo i mysl zvládnou mnohem víc, než bych si kdy myslel. Hranice se rozpouštějí, když člověk překonává sám sebe – ať už jde o fyzickou námahu, strach z neznáma, nebo prosté přijímání pomoci od druhých. Cesta do Kyrgyzstánu pro mě nebyla jen o kilometrech a horách, ale hlavně o posunu uvnitř. Uvědomil jsem si, že svoboda nezačíná tam, kde končí silnice, ale tam, kde si dovolíme uvěřit, že to zvládneme.“

Jak reagovali lidé, které jste potkal – místní obyvatelé, řidiči, spolucestující? Nějaká pozoruhodná reakce, která vás potěšila nebo překvapila?

Reakce místních jsme začali zaznamenávat od Srbska. V Evropě na nás jen troubili a zdravili. Od Gruzie jsme začali dostávat potraviny a pití a v dalších zemích i peníze, jak jsem již řekl. Co jsme ale nečekali, že se staneme dočasnými „hvězdami“ tamních sociálních sítí. Lidé na nás mávali a stavěli nás, že nás znají z instagramu. Od jednoho kyrgyzského páru dokonce přišlo pozvání domů na večeři. Na cestě bylo poměrně hodně podobných bikepackerů, kteří si plní podobné sny o dobrodružství a poznávání světa ze sedla svého kola. Byla to celá řada nezapomenutelných setkání s milými a otevřenými lidmi, s podobnou životní filosofií.

Co byste doporučil někomu na vozíku, kdo váhá vydat se do většího dobrodružství – třeba na podobnou expedici?

Záleží na fyzických možnostech každého jednotlivce a míře odvahy, do jak velkého dobrodružství se chce pustit. Důležitým faktorem je určitě doprovod, parťák na kterého se může spolehnout. Pokud budeme mluvit o podobné expedici na několik měsíců nelze podcenit plánování, technickou a fyzickou připravenost. Aby člověk zažil nějaké dobrodružství, nemusí k tomu nutně vyrazit přes půl světa. Sám jsem zažil řadu dobrodružství na obyčejném jednodenním výletu. Hlavně jde o to, aby člověk nezanevřel po úrazu na svět a nebál se zprvu objevovat své možnosti a limity třeba za barákem.

Jak jste v polních podmínkách zvládal jako vozíčkář hygienu, toaletu, ale i s tím související zdravotní rizika jako např. stále hrozící dekubity, záněty, ale i svalové komplikace? Předpokládám, že veškerá zdravotní i technická pomoc byla často mimo dosah...

Co se zdravotních potíží týče, řešil jsem jen drobnější, ale déle trvající zažívací problémy. Jednou jsem si v těžším terénu na vozíku nechal pomoct od člověka, který mě vysypal a měl jsem zhmožděné oba kotníky. Ze začátku cesty, kdy byla ještě zima jsem cítil trochu náběh na zánět močáku, ale nic závažnějšího jsem naštěstí řešit nemusel. Velkou výhodu mám v tom, že se nemusím cévkovat, tím odpadla starost s množstvím cévek, které bych jinak musel řešit. Na velkou potřebu a do sprchy mám upravenou sprchovou stoličku, do které mám udělaný otvor. Vše ostatní jsou už maličkosti.

Jaké jsou vaše další plány po této cestě – co je pro vás další výzvou? A co byste chtěl změnit nebo posunout v oblasti bezbariérovosti či cestování vozíčkářů?

Přiznám se, že tahle cesta mě natolik nadchla, že po deseti dnech doma jsem už zase dělal čáru na mapě a plánoval další výpravu. Druhá část Asie si o to jasně říká. Vypadá to tak na Čínu, Mongolsko, Jižní Koreu a Japonsko. V rámci cestování vozíčkářů spolupracuji se spolkem Disway - https://www.disway.cz/, jež vyvinul aplikaci Dyswai Trails - https://trails.disway.org/cs. Profesionálně mapujeme turisticky zajímavé lokality, objekty i trasy, které do aplikace zanášíme. Spolupracujeme např. se Středočeskou centrálou cestovního ruchu, regionálními destinačními agenturami či Lesy ČR. Nově vznikla iniciativa Síť bez bariér - https://www.kontobariery.cz/Projekty/Dalsi-projekty/Sit-bez-barier, která prosazuje lepší přístupnost míst v česku a jíž jsme součástí. Když jsme se rozhodli podniknout výpravu do Kyrgyzstánu založili jsme spolek Chair Riders -

https://www.chairriders.cz/ jehož cílem je motivovat ostatní vozíčkáře k aktivnímu způsobu života a nést poslání, že i když se člověku zásadním způsobem změní život, tak jeho cesta nekončí, jen se otevírají jiné, nové dveře plné výzev.

Závěr

Příběh Aleše Černohouse je výzvou i inspirací – pro lidi na vozíku i pro „zdravé“, aby si uvědomili, kam až se dá dojít, pokud se má chuť a odhodlání. Jeho příběh může motivovat, ukazovat konkrétní možnosti, jak překonávat překážky, jak být aktivní a jak nacházet své výzvy.

Zdroj foto a video: Aleš Černohous

Autor: ret