Martin Skoupý a jeho anabáze

Slovo anabáze vyznačuje jakousi cestu na vrchol spojenou s překonáváním překážek a obtíží. Pochází ze starořeckého Anábasis což znamenalo „cestu vzhůru“ respektive cestu od pobřeží do vnitrozemí – v případě Martina je to spíše obráceně, tedy cesta ze souše do vody…

Tvrdá realita

Zchromit se mi povedlo nezaviněnou DN, jako spolujezdec na motorce za kámošovo zádama v roce 1998 na prvního máje. Moc si z toho nepamatuji, ale po 5-ti dnech umělého spánku zazněl jasnej a nám všem známej doktorskej verdikt - jste ochrnutej a zůstanete na vozíku. Tedy šance chodit od doktorů = 0. Při pobytu ve špitále jsem měl dost času si toto uvědomit a rozmejšlet co s tím. Zda si to hodit, nebo jakej k tomu zaujmout postoj. Realita byla tvrdě jasná. Možnosti byly dvě, začít to zkoušet „rozdejchat“, nebo se na vše vybodnout a smířit se s tím.

Naděje

Když mi však po pár dnech cuknul palec u nohy, zvolil jsem první možnost. A ještěže tak! Od tý chvíle jsem se začal léčit vlastním potem a funguje to tak do dnes i když ze začátku to byl drsnej očistec a to doslova.

Další problém

Spaní to bych moc neřešil i když je to dost velkej problém, kterej člověka ve všem limituje. Vzniklo to u mě díky psychickejm problémům, který se mi po skoro 5-ti letech konečně daří zvládat.

Pozn. Redakce – Martin vzhledem k poúrazovému stavu naspí max. 4 hodiny za den.

Rehabilitace a nový začátek

Ze špitálu jsem po 14 dnech mazal na delší pracovní pobyt do vojenskýho rehabiliťáku, protože jsem před úrazem u armády pracoval. Tam jsem také poznal spoustu úžasnejch lidí, kamarádů a přátel. Právě oni mě hecli a já je pochopitelně nechtěl zklamat. Tam odtud to také všechno začalo, jak zlepšování zdr. stavu, tak freediving a později  handbike. Nejvíc času mi v současné době zabere rehabilitace.

Z kondičního plavání freediving

S freedivingem to tedy začalo v rehabiliťáku, nenápadně jednou odpoledne v bazénu.

Kamarád Vladimír: proč plaveš kraula s nádechama jen na jednu stranu a taháš tak ty nohy?

Martin: no toho kraula takhle plavu od mala, vyhovuje mi to. A ty nohy, no co se dá dělat, když jim to líp nejde.

Vladimír : chceš to zkusit změnit a zlepšit?

Martin: jasně, jsem pro všechno co mě posune dál!

Po pár bazénech mi s úsměvem nejdřív totálně rozboural mýho kraula. Pak přišla na řadu monoploutev, která mi ve vodě vedla a srovnala nohy. Když už to celkem šlo, tak přišlo na řadu vypilovat něco jako delfíní pohyb, aby se zapojovalo celý tělo a tím pádem muselo dojít a došlo na lehký potápění se pod hladinou v dopředným pohybu. Ve chvíli kdy se na to dalo dívat, tak Vladimíra také napadlo - co takhle freediving? Když mi vysvětlil o co se jedná, tak jsem se pochopitelně cukal. Do tý doby byl totiž můj nejhlubší max. ponor 1,5 m. Ale byla to výzva a já vodu miluju!

Nejprve jsme debatili o základech, pak došlo na trénování v mělkým bazénu a na tréning zadržení dechu. Časem se začalo přidávat na technice, protože k pohybu používám hlavně ruce s „packama“ a také jsme zapracovali na výdrži a hloubce.

Současnost

Teď jezdím do Prahy do bazénu s partou potápěčů 1x týdně a potopit se do hloubky 15m není problém či nějak stresující, ba naopak. Ponory jsou pro mě pocitově úžasná záležitost, rehabilitace, posilování, vnímání a relax. Při freedivingu jsou stres, napětí a problémy pryč a člověk si to maximálně užívá, je „v jiným světě", vyrovnává se se zdravejma a relaxuje. A co je hlavní - nikam nespadne!

Na závěr

Celkově to dopadlo tak, že chodím s hůlkou (i když je to dřina), docela vydržím pod vodou a to jsem po úraze nenafouknul pouťovej balónek. Nyní mám za sebou dvě sezóny na handbiku a nehorázně mě to baví a užívám si to!

Moje poděkování patří všem, kteří mi pomohli, pomáhají, drží mi palce a motivují!!

Snad tento příběh pomůže nastartovat do nového života někoho, kdo se nachází na začátku podobné cesty.

                                                                                                                                                                                                                                                                 Autor: ret