Roman Lupoměský: V Moldavsku se cítím jako doma

Již po páté jsem navštívil Moldavsko na pracovní cestě, tentokrát za nevládními organizacemi zdravotně postižených, se kterými jednáme o možné spolupráci.  Moldavské organizace těžce jednají se státní správou ohledně instrumentů potenciálních projektů, ovšem zatím neúspěšně. Minulou návštěvu jsem absolvoval různá jednání na státní úrovni, naopak v letošním roce jsem navštívil různé neziskovky, což moje byla zřejmě dobrá volba ohledně potenciálních partnerů z řad zdravotně postižených.

Moldavsko znám dobře, tato země se zatím nemění, stále se drží zpátečnického kurzu a proruské euforie. Mám pochopení pro proruské nálady po sedmdesáti letech nadvlády, kterou je těžké smazat, ale moldavští občané si ještě nestěžovali. Ovšem objevují se stížnosti proti korupci a stále větší nespokojenost. Protože země se během loňského roku dostávala do většího bankrotu, obyvatelé stávkují před budovami vlády. Mohu laicky říci, že Evropská komise podepsala Východní partnerství s Moldavskem, a běží kritéria dle dohod, na kterých běžným Moldavanům nezáleží. Evropský vítr se obouvá do Moldavska, ale zatím je slabší, než by bylo potřeba pro uskutečnění změn. Myslím si, že je velmi důležité poskytnout proevropské vládě v hlavním městě Kišiněvě prostor, ovšem podobným proklamacím prozatím nikdo nevěří. Vím, že Moldavané jsou názorově rozděleni na pro-ruské a pro-evropské zastánce, a nejsou schopni se domluvit na kompromisech, což možná povede k rozdělení například u hranic Podněstří, které je stále obsazeno Ruskem.  V této oblasti existuje klub pro neslyšící, který Asociace neslyšících Moldavska považuje za spadající k Rusku.

Přijeli jsme s mým bývalým kolegou do Kišiněva, kde v květnu by mělo být čerstvé jaro, spíše teplejší jako naposled před pěti lety, ale šokovalo nás chladno. Po čtyřech dnech pomalu stoupal nahoru teploměr. I v běžném životě je znát, že klima se mění, na což program Udržitelných rozvojových cílů reaguje prioritní „Klimatickou strategií“, která by měla být splněna do roku 2030. 

Projel jsem se po Kišiněvu, naprosto socialistickém městě, kde se od doby pěti lety nic nezměnilo. Jen přímo v centru na náměstí je mohutná budovy úřadu vlády, před kterou jsou již osm měsíců dva protestní stany hnutí proti vládě, a tato kampaň pokračuje.

Na pracovním setkání jsme se sešli společně s novou proděkankou, dr. Ceban, vlevo. Diskuse byla emotivní, debatovali jsme o inkluzi zdravotně postižených všeobecně. Po jednání jsme měli dlouhou cestu na sever do Balti, kam jsme přijeli zrovna na slavnosti města Balti, které bylo založeno před 595 lety. Ve městě se nachází socialistická architektura ovlivněná Sovětským svazem. Přijeli jsme do klubu pobočky Asociace neslyšících Moldavska – jedná se o 200 neslyšících. Město Balti patří k proruské skupině, kde byl nedávno zvolen starostou miliardář žijící v Rusku.

Lidé žijící v Balti mluví plynně rusky skoro všude, a zapomínají mluvit rumunsky, ale je zajímavé, že neslyšící lidé používají ruský znakový jazyk. Když jsem navštívil klub v doprovodu vice-prezidenta Asociace neslyšících Moldavska, Weaceslava Petelce, který ohlásil před publikem informaci o novém slovník znakového jazyka Moldavska, všichni byli tímto dílem pobouřeni, protože nechtějí „moderní“ moldavský znakový jazyk. Debatu o inkluzi neslyšících zakončilo hodně dotazů, některé i přímo pro mě. Odpovídal jsem jim „Neslyšících dětí se nemusíte bát, ani jim ubližovat, inkluze běží ve školách“, protože školy pro neslyšící tam nebudou zavřeny jako u nás v České republice. Překladu z mezinárodního znakového systému do ruského znakového jazyka se zhostil kolega Petelce. Každé dítě, dle Unicefu, má právo na vzdělávání, ale bohužel z některého důvodu bude prostý omyl, když rodiče neslyšících dětí přistoupí na inkluzi v normální třídě s tlumočníkem. Neslyšící dítě neovládá dokonale znakový jazyk, teprve se ho učí. Naopak ve školách pro neslyšící, kde jsou neslyšící děti vzdělávány společně, mají dobré výsledky, ale otázkou je, jestli je možné vzdělávat se na dobré úrovni mluveného jazyka? Podle mého názoru není inkluze neslyšícího dítě dobrovolná, což neplatí o inkluzi obecně, a mělo by k ní dojít pouze v případech, kdy dítě bude schopno mluvit či znakovat mateřský jazyk. Přiznal jsem, že se člověk v EU s neslyšícími dětmi neumí rozhodnout, kde je ztracen v byrokracii inkluzivního systému vzdělávání. Po návratu z Balti přes víkend už žádný pracovní program nebyl. V sobotu bylo dusno, v  neděli v poledne jsme odjeli s ex-kolegou na letiště mikrobusem, ve kterém se nacházelo plno žen v chaosu, ze kterého jsem se dostal až na letišti. Z Kišiněva jsme letěli přes Varšavu a do Prahy dorazili večer.

Autor:

Roman Lupoměský
ředitel
Neslyšící s nadějí
 
Kontakt:
E-mail: organizace.nsn@gmail.com
www.neslysicisnadeji.org

Zpracoval: ret