Jak si říct o pomoc bez pocitu viny

Požádat o pomoc je pro mnoho lidí s handicapem jedna z nejtěžších věcí. Ne kvůli nedostatku odvahy, ale kvůli pocitu viny, studu, obavě z odmítnutí nebo strachu, že budou někoho obtěžovat. Jenže v realitě je pomoc běžnou součástí zdravých vztahů a naučit se o ni říkat může výrazně ulehčit každodenní fungování.

Proč si říkat o pomoc není slabost

Požádat o podporu není selhání, ale:

projev odpovědnosti,

způsob, jak chránit své zdraví a energii,

součást rovnováhy ve vztazích,

dovednost, která se dá naučit.

Pokud si o pomoc neříkáme, často to vede k přetížení, frustraci a někdy až k pocitu osamění.

Nejčastější důvody, proč cítíme vinu

„Nechci nikoho obtěžovat.“
Lidé rádi pomohou, když přesně vědí jak.

„Měl/a bych to zvládnout sám/sama.“
Ne všechny činnosti jsou bez pomoci reálně proveditelné. To není žádná ostuda.

„Budu vypadat slabě.“
Opak je pravda — umět si říct o pomoc je zralost, ne slabost.

„Stejně mi nevyhoví.“
Strach z odmítnutí je většinou větší než skutečná pravděpodobnost, že někdo odmítne.

Jak si říct o pomoc prakticky

1. Buď konkrétní

Místo obecného:

❌ „Potřebuju pomoc…“

raději specifické:

✔️ „Potřeboval/a bych podat tašku, blbě se mi dnes manévruje.“

2. Používej jednoduché věty

„Můžeš mi prosím podržet dveře?“

„Pomohl/a bys mi se schody?“

„Je možné, abys mě doprovodil/a na kontrolu?“

3. Dej druhému možnost říct ne

To snižuje tlak na obě strany:

„Pokud máš chvilku, můžeš mi s tím pomoct? Jestli ne, úplně v pohodě.“

4. Přijímej i drobnou nebo částečnou pomoc

Pomoc nemusí být „všechno nebo nic“. Někdy stačí malá úleva, která šetří čas i síly.

Osobní zkušenost vozíčkáře: Když pomoc přijde nečekaně

Vozíčkáři jsou často v situacích, kdy jim někdo nabízí pomoc automaticky — někdy až moc aktivně. Ačkoli to většinou vychází z dobrého úmyslu, ne vždy je to vhodné.

Když pomoc nechcete — a někdo ji přesto nutí

Občas se stane, že člověk z dobré vůle začne tlačit vozík bez zeptání:

příliš rychle,

bez ohledu na překážky,

bez zkušeností s manipulací,

bez domluvy, kam se vlastně jede.

To může být nepříjemné a dokonce i nebezpečné. Reálně může dojít k tomu, že vozíčkář narazí do překážky nebo — v horších případech — vypadne z vozíku. Mnozí z nás proto pomoc někdy odmítají, protože už ze zkušenosti vědí, že „dobrá vůle“ může dopadnout hodně špatně.

Proto je důležitá jednoduchá zásada:

Pokud se vozíčkář pomoci brání, má k tomu dobrý důvod. A je potřeba to respektovat.

Když se pomoc nabízí — a může se hodit

Zároveň jsem se jako vozíčkář naučil i druhou věc: někdy není nutné reflexivně odmítat. Pomoc může být užitečná, i když by to člověk zvládl sám — jen by to stálo víc času nebo úsilí.

Takže dnes někdy řeknu:

„Vlastně proč ne — vezmete tuhle tašku? Já vezmu druhou.“

„Můžete mi podržet dveře? Aspoň je nebudu objíždět dvakrát.“

Je to férový kompromis: pomoc není vnucená, ale zároveň si ušetřím námahu a pomáhajícímu to umožní mít dobrý pocit, že vykonal něco dobrého.

Jak správně nabídnout pomoc vozíčkáři

Tři jednoduché kroky:

Nejdřív se vždy zeptej.
„Chcete s něčím pomoct?“

Respektuj odpověď.
Pokud slyšíš „ne“, neznamená to nevděk — jen že to není bezpečné nebo potřebné.

Nikdy nezačínej pomáhat bez domluvy.
U vozíku to platí dvojnásob — jde o bezpečnost, ne o zdvořilost.

Co říkat, když máš pocit viny

Krátké věty, které pomáhají změnit vnitřní nastavení:

„Mám právo požádat o pomoc.“

„Pomoc není obtěžování.“

„Když si řeknu, dám lidem možnost být mi oporou.“

„Nemusím zvládnout všechno sám/sama.“

Závěrem: Pomoc je vztah, ne povinnost

Pomoc je dialog, ne jednostranný akt.

Je úplně v pořádku si říct o podporu — a je také v pořádku ji odmítnout, když není bezpečná nebo vhodná.

Naučit se o pomoc žádat i ji přijímat je dovednost, která ulehčuje život. A čím víc ji trénujeme, tím přirozenější a méně zatížená pocitem viny je.

Ještě jedna rada. Na jednu stranu úsměvná, ale zároveň důležitá. Pokud zdravý člověk nabízí pomoc, měl by také trochu použít svůj instinkt. Mně osobně jako vozíčkáři se stalo, že jsem se potřeboval akutně vycévkovat na poměrně frekventovaném místě, a v tu chvíli ke mně přiskočila mladá slečna s dotazem, zda nepotřebuji pomoc. V tomto případě to bylo spíše úsměvné a vycházelo to z nezkušenosti. Na druhou stranu jsem sám zažil situaci, kdy jsem se po tréninku otočil na kolegyni vozíčkářku, která byla ohnutá v předklonu přes kolena. Na první pohled to vypadalo, že se jen protahuje. Přesto jsem se jí zeptal: „Jsi v pohodě?“ Ona jen lehce zavrtěla hlavou, že není. A nakonec se ukázalo, že má začínající epileptický záchvat. Proto je vždy dobré zvážit, jak moc je nabízená pomoc nežádoucí nebo naopak nutná.

Z mého pohledu není nutné nutit pomoc někomu, kdo jen dělá naučený nebo automatizovaný pohyb. Stačí jen lehce naznačit: „Nechcete pomoct?“ – a dál se nevnucovat. A samozřejmě i opačně: pokud je někdo v nepřirozené poloze delší dobu, není potřeba váhat. To neplatí jen pro vozíčkáře, ale pro všechny lidi s handicapem. A určitě se mnozí z nás setkali i s tím, že nabídku pomoci uvítá starší člověk, ale klidně i mladý zdravý, který se může dostat do nečekané situace.

Autor - ret

Foto - Zdroj - pxhere.com, westend61.de

a nebraskapublicmedia.org