Deníček z cesty ze Sarajeva

Do Sarajeva jsem letěl přes Kolín nad Rýnem z Prahy. Když jsem z okénka sledoval pomalé přistávání na letišti pojmenovaném po Konradu Adenauerovi, všiml jsem si, že na letišti pracuje mnoho migrantů, téměř žádné německé zaměstnance jsem neviděl. Tito pracovníci jsou považováni za ekonomické migranty legálně zaměstnané v rámci Evropské unie. Měl jsem pocit, že se nacházím v integrované společnosti, ale zároveň jsem byl zklamaný atmosférou bez motivace, v níž se hodnoty společnosti mění. Když jsem se otočil, uviděl jsem bustu Konrada Adenauera, významné osobnosti 20. století. Vedle něj stál Helmut Kohl, nejdéle vládnoucí německý kancléř, který by, kdyby vstal z hrobu, určitě litoval současné politické filozofie Evropské unie.

Přestupem z Kolína přímo do Sarajeva bylo plné letadlo bosenských cestujících vracejících se domů k rodičům kvůli pracovní motivaci na Západní Evropě. Měl jsem pocit, jako bych nebyl v dopravním letadle, ale spíše v dálkovém vlaku.

Po přistání v Sarajevu jsem si všiml, že se město za poslední tři roky nezměnilo. V Sarajevu se federální politice moc nedařilo, i když skromně dominovala. Sarajevští lidé, zejména mladá generace, myslí na Evropu, ale pro selský rozum z venkova je situace obtížná, protože jejich mladá generace odešla do Evropy za ekonomickými možnostmi. Federální vláda se snaží, ale bohužel mezinárodní politické pakty pod dohledem federace, chorvatské a srbské republiky se neshodují na odstranění překážek brzdících ekonomický a společenský rozvoj.

Se mnou mě doprovázel tajemník Sulejman Čakovič z Federace neslyšících Bosny a Hercegoviny, jeden z nejvěrnějších funkcionářů z dob Jugoslávie, o které neustále mluvil s historickými emocemi jako o "jugoslávských časech", neboť tento systém už dávno zanikl. Zůstává to jako nenávratná minulost, ale současná politická situace je komplikovaná i pro slyšící. Pro začlenění menšin, které spadají mezi zdravotně postižené, včetně sluchově postižených, je důležité si uvědomit, že statisticky vysoké procento lidí ztrácí sluch kvůli stáří nebo válečným následkům, zatímco počet uživatelů znakové řeči je nižší. Tři nevládní organizace zahrnují nevidomé, vozíčkáře a neslyšící. Federace neslyšících Bosny a Hercegoviny, jako největší z těchto organizací, má devět poboček pro neslyšící, více než pro vozíčkáře a nevidomé. Federace se pomalu posouvá díky legislativě, která musí integrovat celé území Bosny a Hercegoviny, zejména invalidy. Toto je v reakci na mezinárodní charty, jako je Úmluva o právech osob se zdravotním postižením.

Ambasáda České republiky v Sarajevě mě přivítala, když jsem se setkal s konzulem, který dříve pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, na odboru rozvojové spolupráce. Setkání, které trvalo hodinu, proběhlo za doprovodu zástupce Federace neslyšících Bosny a Hercegoviny. Česká zahraniční politika, včetně této české pomoci, se zaměřuje na udržitelné rozvojové cíle do roku 2030, a to zejména na integraci osob se zdravotním postižením do společnosti. Odešel jsem z jednání po schodech ambasády, kde vlály dvě vlajky – našeho národa a Ukrajiny, zatímco na ostatních ambasádách byly pouze národní vlajky. Byl jsem zmatený a zároveň dojatý. V momentě, kdy jsem byl ztracen ve svých myšlenkách, se náhle rozzářilo slunce nad domky v údolí Sarajeva.

Foto: Na ambasádě v Sarajevu jsem byl podruhé. Když se konzul loučil, přátelsky mě objal a usmíval se.

Foto: Výhled na nádherná pohoří

Kousek od ambasády ČR v Sarajevu, jen pár metrů od lanovky, jsme se s tajemníkem federace vydali na vrchol. Na vyhlídce jsem zavřel oči a vzpomněl si na zimní olympiádu v Sarajevu. Tajemník mi ukázal rukou vzhůru na pohoří, kde se kdysi schovávali srbští partyzáni a stříleli na cíle v údolí, kde procházeli Bosňáci a muslimové. Mnozí z nich přišli o život během občanské války. Jeden neslyšící měl novomanželský pár a během války, když se jim narodil syn, trpěli nedostatkem mléka. Šel po ulicích v centru, na náměstí na trhu, kde koupil půl litru mléka za třicet evropských eur. Vzal mléko pro syna a utíkal zpět, když proti němu došlo k tragickému výbuchu. Už se nikdy nevrátil domů.

Prošel jsem se v doprovodu tajemníka po tržišti, kde bombardovali betonový památník. Tehdy tam zahynulo asi osmdesát lidí. Tajemník byl v slzách, protože během občanské války utekl se svými rodiči ze Sarajeva vlakem. Ten po několika minutách jízdy náhle zastavil, protože v blízkosti bombardovali. Když tajemník otevřel ve vlaku okno a koukal ven, musel se rychle skrčit, aby ho při zavírání okna nezasáhla střela, která prolétla těsně nad jeho hlavou. Střela mu rozrazila hlavu do krve, ale nezabila ho. Bylo to jako nové narození. Kdyby koukal ven o vteřinu déle, už by nebyl naživu.

Fotky: Tržiště s památníkovou bombou

Navštívil jsem tlumočnické služby při neformální schůzce s pracovníky. Jeden z nich měl velké zkušenosti díky svým neslyšícím rodičům a věděl, jak funguje financování systému přímo přes federaci Sarajeva, podobně jako u nás magistrát, a jak se utahují finanční systémy. Balíček finanční politiky z EU by však nemohli čerpat kvůli rozdílným náboženstvím, což činí šance federace přímo v Sarajevu menší než v krajích. Proto federace neslyšících neúnavně udělala několik ústupků kvůli politickým penězům z federace, jak v Sarajevu, tak v Bosně a Hercegovině.

Foto: Neformální setkání se sociálními pracovníky Sarajeva

Hlavní město Sarajevo se od mé druhé návštěvy příliš nezměnilo. Některé části jsou moderní, například mrakodrap naproti hotelu. Město obývají zejména mladí lidé, kteří již tolik nedodržují tradice a směřují své myšlenky k EU, což přináší evropský rámec pro migraci. Budoucnost města však neubývá muslimů, zatímco pravoslavní a Chorvati možná ubývají.

Foto: Mrakodrap nad městem Sarajevo

Sarajevo, které dříve mluvilo o Turecku, během Titova režimu mlčelo, a po rozpadu Jugoslávie se situace změnila. Pokud bych měl své zamyšlení stručně shrnout: Balkán má navždy rozdělenou mentalitu, přičemž část směřuje k Německu, zejména mladá generace. Politici z federace však určitě neustupují ze svých pozic za svůj stát.

Roman Lupoměský, 28. května 2024