O čichu a paších

Čich je jedním z pěti základních smyslů člověka. Ve skutečnosti jich nemáme pouze základních pět, nýbrž o pár víc. Další jsou třeba pro vnímání času, teploty, pohybu a tlaku.

Někde jsem před drahnou dobou četl, že čich je z našich smyslů nejslabší. Zda je to pravda netuším.

Pro mě je čich už od dětství hlavní a nejdůležitější smysl, a také nejcitlivější. Už jako dítě jsem vše neznámé nejdříve očichal, až poté zapojil ostatní smysly. Bylo to pro mne přirozené. Je tomu tak dodnes. Jedna teorie je, že mi citlivý čich kompenzuje horší sluch a zrak, čili že to nějak souvisí s DMO.

Když jsem byl v psychiatrické nemocnici, slyšel jsem o pojmu hypersenzitivita poprvé. Že by to bylo ono? říkal jsem si. Možná i proto mi vadí taky hluk, uvažoval jsem. Je známo, že lidé s PAS mohou být k některým smyslovým podnětům vnímavější než ostatní.

Ať tak či onak, čich mi pomáhá v orientaci prostředím. Vědomě cítím lidi a dovedu je rozeznat podle jejich přirozeného tělesného pachu, pokud ho znám. Poznám i jejich věci i když jsem je (věci) nikdy předtím neviděl. Stačí aby kolem mě někdo prošel a ucítím pach dotyčné osoby.

Tělesný pach každého z nás je jedinečný; je to náš chemický otisk prstu. Ani deodorant nebo parfém ho zcela nepřekryje, jak se asi většina mylně domnívá. Náš pach také ulpí na všem čeho se dotkneme, a na různých površích vydrží různou dobu; záleží rovněž na prostředí a na tom jak frekventovaně se té které věci dotýkáme (klika dveří, tužka, propiska, kabelka, peněženka, klíče od domu, papír, a tak dále). Zatím jsem nepřišel na to proč lidé používají různé deodoranty a parfémy, když jsou chtíc nechtíc cítit i přes ně.

Čich se ale neomezuje jen na člověčinu. Pomáhá mi vnímat mé okolí. Nejraději mám pachy přírody a zvířat. Absolutním vrcholem všeho bylo, když jsem na dovolené v horách vystopoval vlka, to už prostě rozumem nepoberete. Ovšem vzácné setkání byl ten nejsilnější zážitek. Co miluju je pach hlíny a bahna. Vždycky když někde vidím bahno, postihne mě touha vyválet se v něm, ovšem zuby nehty se ovládnu. Jednou na horách jsem to ale nevydržel a v jedné takové louži se s chutí vyválel. Nepopsatelný pocit!

Jenomže být čichově hypersenzitivní fakt není žádné terno ani výhra v loterii, jak by se z předchozích řádků mohlo zdát. Někdy je pro mě čich užitečný, to ano, ale většinu času je spíše prokletím. Snadno totiž dochází ke smyslovému přetížení, což je vpravdě vyčerpávající stav. Oči zavřete, uši si zacpete, ale čich nijak neomezíte. Nadto musíte dýchat, což s otevřenou pusou vždycky nejde. Den za dnem cítím různé pachy velmi silně a mozek je kolikrát nezvládá zpracovávat. Jsou pachy které cítit nechci, ale nemám na výběr. Například v MHD je to opravdu něco i přes respirátor který, díkybohu, pachy alespoň částečně tlumí. Problémem je směsice různých pachů dotírající na můj nos jako smečka vlků na raněnou srnu. Lidé v uzavřené místnosti, kde cítím několik pachů smíchaných dohromady, trhy, zejména pak ty vánoční, kde bývají kromě přehršle pachů navíc zástupy lidí (proto na ně nechodím)...

Z hlediska dráždivosti jsou pro mne nejhorší pěstované kytky a různé vonné svíčky, tyčinky a osvěžovače vzduchu. A ostré a silné parfémy, voňavky a deodoranty, které – jak už jsem psal výše – náš přirozený pach nezakryjí.