Změny prostě mění

Říkám si, že bych mohl něco napsat, že už je to víc jak dva měsíce, co jsem naposled ťukal do klávesnice příspěvek pro svůj blog. Pravda, já na to neměl náladu. K bodu mrazu mi ji srazila další stafylokoková infekce (naštěstí už vím co s tím neřádem dělat). Docela mazec. Zatím ta největší překážka, před kterou mne život postavil – proti téhle je můj hendikep brnkačka. No a taky jsem si prošel docela intenzivní vnitřní změnou. Ač navenek to asi poznat nepůjde, uvnitř mě to změnilo.

Tyto vnitřní změny můžou přicházet buď pomalu, anebo rychle. U mě to byla kombinace obojího. Až jsem se z toho posadil na zadek – o jejím rozsahu a důsledcích neměl jsem ani ponětí. I když moje zdejší aktivita byla nulová, neznamená to, že jsem nepsal. Nemohl jsem pořádně jezdit, tak jsem psal. Slohovou práci na téma „Co s bulvárními médii“, příspěvek do školní literární soutěže „Jednou jsi dole, jednou nahoře“ (život je jako jízda na horské dráze) nebo jednu novelu (novela je literární žánr). Poslední dva počiny jsou silně ovlivněny tím, co se stalo – posledně jmenovaný má sice částečně smyšlený příběh, na jehož pozadí se ale odehrává několik skutečných situací (nebo částečně smyšlený příběh odehrávající se na skutečných základech – inu jak chcete). Smyšlený z jednoho důvodu: kdybych použil svoji vlastní diagnózu přesně, nebylo by za chvíli o čem psát.

Mezi psaním jsem některé své priority upevnil, jiné přehodnotil. Vyplynulo to ze situace a vlastně jsem neměl na výběr. A právě přehodnocení některých priorit je jedním z výsledků procesu vnitřní změny, která mě zasáhla jako tlaková vlna. Když jsem psal svůj poslední příspěvek – bylo to dvacátého dubna – netušil jsem, že stojím na začátku něčeho pro mě velkého. Byla to zkušenost velká jako plejtvák. No ale silnějšími se nestáváme zvedáním činek v posilovně ale tím, že zvedáme sami sebe ze dna. Vzpomínáte, jak jsem psal o tom objetí sebe sama? Jednoho dne jsem sám sobě odpustil a je celkem jedno, jak dlouho jsem k tomu sbíral odvahu. Pak jsem si podal ruku a zvednul se ze dna. Seznal jsem, že jsou některé věci jinak než dříve, že se jim můžu přizpůsobit, že se můžu otevřít sám sobě, mít se rád. Hlavně jsem si ale po letech začal uvědomovat emoce. A dost se mi ulevilo. Dneska už nemám problém nahlas přiznat, že se bojím, že mám strach nebo že se cítím smutný nebo mám vztek. Říct to před rokem bylo pro mě nemyslitelné přiznání vlastní slabosti. V některých situacích - a někdy - je naprosto normální bát se nebo mít strach. A vůbec není hanba si to nahlas přiznat. A taky jsem o sobě přestal pochybovat (ne však být kritický – to je rozdíl!).

Znám hodně lidí okolo sebe, kteří mi de facto přiznávají, že nevěří sami sobě a ve svoje schopnosti – pochybují o sobě. Nerozumím tomu, proč to vlastně dělají - proč lidé sami sobě nevěří, když tím omezují opět koho jiného než sami sebe? Já už to nedělám. Už ne. Jdu si dál za svým, věřím si, ale slíbil jsem si, že už o sobě nebudu pochybovat. Prostě vím, že jsem pro tu či onu věc udělal vše, co jsem udělat mohl a ať to dopadne jakkoli, nemusím se před sebou stydět. Tím se mi ulevilo snad nejvíce.

Život s handicapem – to je taky překonávání překážek větších než sám váš handicap. Každý se se stejnou situací vyrovnává jinak.