Velké bum

COŽE?! Ty a diskotéka? Copak už ses úplně pomátl? Ty a diskotéka? Pche!

Moje dominantní racionální část mozku na mě doslova ječela, když jsem se rozhodl.

Klídek, odvětil jsem. Je to spíš sociální experiment. Chci to zažít, chci zjistit, jak to vypadá, jak to probíhá. A taky chci zjistit, jak dlouho tam vydržím a co to se mnou udělá. Co světla, stroboskopy, hluk, pachy a spousta lidí na jednom místě. A taky chci rozšířit svoji komfortní zónu. Na tom přece není nic špatného.

Předtím, než začnu popisovat události páteční noci, chtěl bych zde vyjádřit moje upřímné díky kamarádovi, který souhlasil, že se mnou na diskotéku půjde.

S myšlenkou jít poprvé v životě na diskotéku jsem koketoval od chvíle, kdy jsem se přestěhoval zpátky do Brna. Plánovat jsem začal měsíc dopředu. Projel jsem weby brněnských klubů a rozhodoval se kdy, kam a jak, až jsem si jeden podnik vybral.

Ke klubu jsme dorazili podle plánu před desátou večerní, každý po vlastní ose, a krátce po ní jako první nakráčeli do otevřivšího klubu, zaplatili vstupné a poplatek za šatnu, objednali si nealkoholické pití za nekřesťanské ceny, a posadili se k jednomu ze stolů podél tanečního parketu. Chtěl jsem přijít hned po otevření, jelikož jsem si chtěl prohlédnout místo ještě bez lidí, a potřeboval si zvyknout na prostředí, všechna ta světelná udělátka, pachy a zvuky. Kdybychom přišli v době, kdy je diskotéka už rozjetá, byl by to pro mě náraz do zdi. I tak jsem se malinko obával, neb se mi v týdnu během tří dnů neúmyslně povedlo dvakrát zavařit kolečka, přičemž to v prvním případě skončilo meltdownem, ve druhém „jen“ přetížením mozku.

Na začátku jsem fascinovaně pozoroval mihotající se obrazce stroboskopů na podlaze a stěnách, a zvykal si na stále hlasitější hudbu, která se mimochodem po většinu naší návštěvy skládala z písní z 80. a 90. let minulého století, potažmo přelomu milénia, ale zazněly i novější písně. Klub se začal plnit 45 minut po otevření a o půl hodiny později se diskotéka začala rozjíždět, aby se záhy rozjela úplně. Rád pozoruji lidi. Mám ve městě pár míst, kde sedím a jen pozoruji lidi, kteří kolem mě procházejí. Nejinak tomu bylo i zde. Pozoroval jsem mumraj na parketu a náramně se bavil. Taneční kreace některých přítomných mě vskutku pobavily, jakož i vstupy DJ. Avšak jeho „kdyby tady nebyly ženské, my chlapi bychom taky odešli“ mě nadzvedlo. Rovněž neschvaluji zcela očividnou diskriminaci ve stylu „dívky, dámy, slečny, ženy od 22:00 do 23:30 vstup zdarma“.

V průběhu diskotéky jsem si usmyslel, že projdu parket po obvodu a že se dostanu na druhou stranu klubu, leč ukázalo se to nemožným. Všude bylo plno lidí, a když jsem se dostal doprostřed masy vlnících se těl, což jsem nechtěl, pochopil jsem, že nejlepší bude se co nejrychleji vrátit za kamarádem ke stolu. Na tanečním parketu byly rozmístěny čtyři volně stojící stolky, a ještě před mým pokusem o výlet jedna slečna strhla skleněný obsah stolku nejbližšího k nám na zem. I nastoupili zaměstnanci a vzniklý nepořádek uklidili. Když pak někdo o chvíli později na parket převrhl židli, ozvala se rána, jež přehlušila i hudbu a já se lekl tak, až jsem téměř odletěl do vesmíru.

Pokud jde o čich, tolik pachů na jednom místě jsem ještě nikdy necítil! Mezi mnoha jinými i pach bílé substance jejíž zbytky jsem našel někde u baru a která nepáchla ani jako cukr, ani jako sůl, ani jako mouka, ba ani jako cokoli bílého, co jsem do té doby znal. A také specifický pach marihuany, který cítil i kamarád.

Vydržel jsem v klubu 105 minut s jednou zhruba desetiminutovou přestávkou, takže reálně 95 minut, nepočítaje v to prvních 45 minut. Déle to opravdu nešlo, poněvadž hlava toho měla dost. Maximální doba, po kterou jsem schopný v hlučném prostředí plném lidí vydržet, jsou dvě hodiny. Jestli jsem si fandil, že bych ty dvě hodiny mohl překonat, tak neúspěšně. Když jsme v sobotu o půl jedné ráno odcházeli, mozek se mi točil jako tornádo a zůstal tak celý víkend.

Za ten zážitek to ale stálo.