Bojovník na dvou kolech Martin Horký

Další zajímavou osobností, kterou vám chceme představit, je Martin Horký. S Martinem jsem se poprvé setkal v roce 2014 na FMX v Brně. V té době byl zhruba 2 měsíce po nadkolenní amputaci a seděl na vozíčku, protože ještě neměl hotovou vlastní protézu. Když jsem se s ním tehdy bavil, tak první, co mě napadlo, bylo „toho to teda hodně sebralo“. Vzpomínám si, jak jsem mu říkal něco ve smyslu „ty s tím naděláš, vždyť ti chybí jen kousek nohy“… Když jsme se nyní v rámci tohoto rozhovoru o našem prvním setkání bavili, prozradil, že před jeho úrazem ani nevěděl, že nějaká amputace existuje. Jenže Martin se velmi rychle oklepal a vrátil se k tomu, co ho o nohu připravilo. K motorkám. Ale ne k ledajakým. Když jsme se zhruba před dvěma lety setkali při natáčení jednoho dokumentu, už tam nám ukazoval fotku okruhové závodní motorky. Nějak jsem to tehdy nebral vážně. Jenže dnes je Martin Horký účastníkem mezinárodního motocyklového šampionátu pro handicapované jezdce - International Bridgestone Handy Race, který se jede při vybraných závodech MotoGP a WorldSBK. A jde mu to skvěle.

Asi i proto, že je jediný handicapovaný člověk z ČR, který se tomuto sportu věnuje, byť na té nejvyšší úrovni, málo lidí o něm ví. Dá se říct, že pouze úzký okruh zasvěcených. Martin prozradil, že jsme vlastně první, kdo s ním dělá takovýto rozhovor.

Naše tradiční první otázka. Jak se ti to stalo?

Jaro, jedna z prvních vyjížděk. Kousek od Brna. Vjel jsem do zatáčky, která se, jak říkají motorkáři, utáhla. Náraz do svodidel a noha zůstala mezi svodidly a motorkou. Měl jsem vykloubené koleno a potrhané snad vše, co v něm je, vazy a hlavně cévy. Devět dní se lékaři v Bohunické nemocnici v Brně snažili nohu zachránit. Ale když už mi začínala černat, přišla nevyhnutelná amputace. Potom jako když utne, hned mi opadly horečky a bolesti. Následovala rehabilitace v Malvazinkách. Šlo to celkem rychle a za šest měsíců jsem seděl opět na motorce a pracoval jsem v rodinné firmě. Sranda byla, že mi nohu amputovali na konci března, a když jsem psal na začátku dubna kamarádům, že nemám nohu, tak to všichni brali jako apríl.

Kdo tě po úraze nejvíc podpořil?

Rodina a hlavně otec. Mámě jsem ještě v nemocnici oznámil, že stejně budu jezdit, málem to s ní seklo.

Teď tedy k těm motorkám a závodům. Jak se handicapovaný člověk dostane do takovéto soutěže?

Úraz jsem měl v roce 2014 a v roce 2015 jsem jel v Brně první závod. Chtěl jsem zjistit, jestli to vůbec jde závodit bez nohy. Potom jsem absolvoval několik hobby-závodů se zdravými jezdci na okruzích v Mostě, Brně a na Slovensku. Například v Brně jsem mezi zdravými jezdci obsadil 1. místo po startu ze 13. pozice z celkových 45 jezdců na startu. Pak už jsem oslovil pořadatele šampionátu International Bridgestone Handy Race. Ale nemůže tu jezdit úplně každý, kdo si vzpomene. Na okruhu v italském Mugelu v roce 2017 jsem absolvoval kvalifikační závod do tohoto šampionátu, který pro mě byl první možností závodit proti jezdcům ''mně rovným''.

Záběry z Martinova motocyklu z vítězného závodu v Brně

Jak probíhají tyto závody a s jakým handicapem zde jezdí ostatní jezdci?

Všichni nemají handicap jako já. Jsou zde například vozíčkáři nebo jezdci s amputací ruky případně její části nebo s ochrnutím ruky. Některé závodníky, než se rozjedou například do zaváděcího kola, musí přidržet na motorce doprovod. I z tohoto důvodu jsou naše starty takzvaně „letmé“ za safety carem. Jednotlivé motorky jsou také přizpůsobeny konkrétnímu handicapu jezdce. Jezdí se ve dvou kubaturách do 600 a 1000 ccm společně, ale vítězové jsou vyhlašováni v každé kategorii zvlášť. Já závodím v té silnější. Do nynějška na Hondě. Pro tento rok to bude Yamaha R1.

International Bridgestone Handy Race

Teď si mi nahrál na další otázku. Musí to přece stát strašně moc peněz, jak to financuješ?

Více či méně sám s mojí rodinou. Pro letošní rok mám i několik sponzorů a pojedu za tým Dafitmotoracing na zbrusu nové Yamaze R1. Chtěl bych moc poděkovat majiteli týmu Davidovi Ouředníčkovi za jeho podporu a budu se maximálně snažit odměnit se co nejlepšími výsledky.

Teď to hlavní co musíme zmínit. Tvé nejlepší umístění?

Závodí zde 25 – 30 jezdců. Mé nejlepší umístění bylo 5. místo v Le Mans.

Ještě k motorce, aby měli čtenáři představu. Kolik to jede a jaký je výkon?

Výkon zhruba 200 koní. Nejvíc jsem jel asi 280 km/h. Na první převodový stupeň odhaduji maximální rychlost asi 160 km/h.

Máš nějaké příjemné či úsměvné zážitky ze závodů?

V Le Mans jsme závodili jako úplně poslední kategorie. Říkal jsem si, to už tam ani diváci nebudou. Při nástupu na start jsem zjistil, že všichni ti diváci na tribunách zůstali. Když jsem ve vzduchu zaklepal berlemi o sebe a pozdravil je, zvedla se taková vlna nadšení na tribuně, že z toho až mrazilo.

Když jsem měl pád v Brně a než proběhla komunikace vysílačkou mezi traťovými komisaři a vedením závodu, o jakého to vlastně jezdce jde, tak chvíli „traťáci“ hledali mojí nohu. S odstupem času mi to přijde legrační.

Vzadu uprostřed Martin a vpředu hvězdy MotoGP 55 Hafizh Syahrin a 35 Cal Crutchlow

Máš nějaký vzkaz pro lidi, kteří jsou čerstvě po amputaci?

Nepodělat se z toho. A to co jsem zmínil např. v Le Mans, když budou sedět doma, tak to nezažijí.

Kolik je ti vlastně let?

Dvacet sedm.

Jsi ženatý, máš nějaký vztah?

Zatím ne.

Plány?

Jezdit, jezdit a jezdit.

Kde tě mohou lidi vidět?

V dubnu v Brně.

Na závěr.

Tak doufejme, že tento příběh motivuje i další nadšence do tohoto sportu nebo do aktivního života. Možná někoho vytáhne od televize na okruh a přijde Martina podpořit. Pokud máte nějaké další otázky, můžete ho kontaktovat, popřípadě sledovat na jeho Facebooku.

Foto: archiv Martina Horkého

Autor: ret