Být sám – a co to změní?

Když jsem se v květnu 2024 poprvé zúčastnil speed datingu, řekl jsem si, že jeden zážitek stačil. To už dnes neplatí, letos v lednu jsem se totiž zúčastnil podruhé, a to u stejné organizátorky. Článek o první účasti je zde na blogu a má název „Druhý experiment“. Letos jsem byl zvědavý, co se mnou účast udělá, zda budu zažívat podobné nebo stejné pocity jako při své první účasti.

Malé připomenutí pro ty, co nevědí, co termín „speed dating“ znamená: je to společenská seznamovací akce, na které se sejde ideálně stejný počet mužů a žen (ačkoli zpravidla vždy dorazí víc mužů než žen), ženy sedí u stolečků a pánové se po pěti minutách u jednotlivých žen střídají. Vedou zpravidla pětiminutovou konverzaci, během které buď poznají, že jsou si sympatičtí, mají si co říct, nebo naopak. Během večera si děláte poznámky a na konci označíte osobu/osoby, se kterou/kerými byste se chtěli ještě vidět. Pokud ona osoba označí i vás, jedná se o shodu a pořadatel akce vám pak předá vzájemné kontakty. Zda k dalšímu kontaktu dojde záleží už jen na vás, případně protistraně.

Věkové rozpětí na letošní akci bylo deset let, což bylo o dva méně než posledně. Sešlo se nás sedm mužů a šest žen, takže složení bylo dá se říct vyrovnané. Časový limit na rozhovory byl deset minut. Dle vyjádření organizátorky je pět minut málo. A opravdu – deset minut se ukázalo jako dost na to, abyste s protějškem mohli vést smysluplnou konverzaci.

Po příchodu na místo konání jsem obdržel kromě voucheru na nápoj propisku a složku, ve které byl papír na poznámky, dotazník a přezdívky dam k označení, vylosoval jsem si svoji přezdívku, sedl si a čekal na začátek akce, přičemž jsem si v mobilu ještě jednou projížděl otázky, které jsem si vytvořil. Po úvodní řeči organizátorky začalo samotné seznamování.

To v mém případě trochu připomínalo divočinu, protože můj mozek pořád zpracovává zvuky, světla, u mě hlavně pachy, a další informace. Vnímá všechno intenzivně a zpracovává všechno najednou a nemá filtry, aby odfiltroval to nepodstatné. Představte si, jako byste byli v laboratoři, kde všechny přístroje nepřetržitě měří zvuk, světlo, pachy i doteky, všechno to pípá, hučí a vrčí, a žádný z nich nejde vypnout. Nebo jako byste v počítači měli najednou otevřených dvacet oken a každé svítilo, blikalo, přehrávalo zvuk a vy byste je nemohli minimalizovat, váš systém by neměl správce úloh. A teď se při tom všem snažte soustředit na rozhovor s konkrétním člověkem, vnímat co a jak říká, jak se tváří a pak na to reagujte, chvílemi se soustřeďte i na odezírání ze rtů, protože sluchadla vás vždycky nespasí. Při povídání se čtvrtou slečnou mi začala prskat hlava a nic na tom nespravila ani přestávka, takže při povídání s poslední slečnou mi nejenže z hlavy vypadly připravené otázky, ale už jsem toho také měl tak akorát.

Přes tohle všechno jsem si večer moc užil a moc se mi líbil. Povídání s dámami bylo skvělé, stejně jako organizace celého večera, obzvláště povídání jedné slečny o umění mě uchvátilo. Narozdíl od mé první účasti mě nebolela hlava, nebylo mi špatně a nezvracel jsem. Jediná řeč mi cestou domů v tramvaji vypnula a nemohl jsem mluvit asi hodinu a půl. To bylo všechno, takže z mého pohledu to byl úspěch. Celé to ještě umocnil skvělý pocit z akce.

A i když jsem stejně jako minule i tentokrát neměl shodu, nevadí mi to, večer jsem si i tak velmi užil. Jak jsem se shodl s jednou slečnou – najít v dnešní době partnera/ku je hodně těžké. Ale to už je jiný příběh na někdy jindy.