I s handicapem lze žít plnohodnotný život a docílit velkých věcí...

V kategoriích níže naleznete články naší redakce.

Buďte i Vy aktivní a založte si svůj blog.

Najděte si lepší práci!.

Přečtěte si nejnovější článek

Přečtěte si články bloggerů.

Příjemnou zábavu!

Žiju s handicapem
v České televizi

Žiju s handicapem v České televizi

Podívejte se na video
o dětském domově Korkyně

Obrazek s videem

Video o dětském domově Orlíček
Přední Chlum

Obrazek s videem

Je důležité mít sny, touhy a přání (?)

Je důležité mít sny, touhy a přání (?)

Tento, vpravdě poněkud delší, příspěvek bych chtěl věnovat těm, kteří se chystají, realizují, nebo už realizovali své přání a sny. Když dovolíte, rád bych ho věnoval také těm, kteří mi pomáhají krůček po krůčku realizovat ty moje a podporují mne v tom. Nemám možnost všem poděkovat osobně, či tak z nějakého důvodu nemohu činit, což však rozhodně neznamená, že si jejich pomoci a podpory nevážím. Naopak. Jen to přímo nevyjádřím. Chtěl bych tak učinit skrze tento text. Přeji pěkné, i když delší, počtení!

„Přestal jsem si říkat, že jsem ztracený. Nejsem. Jen jsem na cestě, která nemá cíl, hnán nadějí, že najdu místo, které budu mít rád a zůstanu tam. Ale nejsem ztracený. Jen… jsem na své cestě.“ Friday Ahunanya, boxer.

Už delší dobu, konkrétně osm měsíců, jsem semhle na svůj blog nic nenapsal. Vlastně nejenom sem. A protože mi v elektronické poště přistávají od fanoušků dotazy (za které všem vřele děkuji), zda žiju, jak se mám, zda jsem na sport nezanevřel a jak to vidím, rozhodl jsem se něco napsat. Napsáno cyklistickou hantýrkou - „zhruba za měsíc se roztočí maturitní pastorek, a tak mažu řetěz“. A co si budeme povídat, závod se blíží a maziva ubývá. Takový speciální typ maziva nemají ani mechanici :-)

Každý z nás už určitě zažil – a jistě ještě zažije – ten nádherný pocit, když si splnil něco, po čem toužil, to, co bylo jeho snem, přáním, motivací… Ty pocity nejdou popsat, musí se prožít. Přál jsem si nové závodní kolo? Rok a půl jsem si šetřil. Ten pocit, když jsem ho vytahoval z krabice jako by to byl svatý grál…! Chtěl jsem lepší fyzičku? Budiž, dřel jsem. Chtěl jsem lásku? Šel jsem ji hledat. Chci (a potřebuju) maturitu? Dřu a nevím, jestli dost. Chci (a potřebuji) se zlepšit v angličtině? Snažím se a vím, že to nestačí. Čemukoli, čeho chcete dosáhnout, totiž musíte obětovat pohodlí, čas, svoji vůli… Kus sebe. Ale hlavní samozřejmě je, aby vás to bavilo, aby touha to něco uskutečnit přímo „tryskala“ z vašeho nitra a naplňovala vás od konečků prstů na noze po poslední vlas. Přičemž vůbec nevadí, zda ji okolí vnímá, či ne, máte ji totiž vnímat hlavně VY, protože je to VAŠE touha. Ne tamtoho, na koho ukážete. Jistě, může to znít sobecky, ale tak to je, do hlavy si vidíte jen vy sami, nikdo jiný – proto máte ústa. A stejně tak vy nevidíte do hlavy druhým – proto máte uši. A pak taky, ten „první krok“ bývá mnohdy nejtěžší, ale také nejdůležitější. Zastávám názor, že většinou nezáleží na tom, jak dlouho vám „cesta“ bude trvat (i když v mém případě vlastně ano), či jestli se vám podaří dosáhnout cíle. Záleží na tom, aby vás bavila, motivovala a naplňovala už ta cesta, abyste se cítili šťastni, když po ní jdete. Když se to podaří, skvělé, ten pocit je něco extra. Když ne, nevadí. Protože jste „na cestě“ sebrali víc, než byste sebrali „v cíli“. Myslím si, že kdybychom neměli pro KOHO či CO žít, náš život by postrádal smysl. A troufám si tvrdit, že existence našeho druhu smysl potřebuje. Pro každého z nás je to něco jiného a liší se to i věkem. Potřebujeme sny, cíle a nefalšovaný pocit naplněnosti, abychom měli PRO CO žít. Potřebujeme rodinu, partnera/ku, manžela/ku, děti, sebe, přátele, psa, domácí mazlíčky… Abychom měli PRO KOHO žít.

Vedle vnitřní motivace ještě existuje i ta vnější, kdy nás motivuje naše okolí – učitelé, kamarádi, sponzoři, partneři, rodiče, děti, nadřízení… Dovolte mi jeden osobní příklad za všechny: 4. ledna tohoto roku mi volala moje anglická kamarádka, že pro mě má se svojí sestrou opožděný společný dárek pod stromeček. O pár minut později mi přišel email s prvním letošním elektronickým vydáním jistého prestižního amerického vědeckého časopisu. V šoku jsem spadnul ze židle. Doslova… Dámy se trefily víc než dokonale. Tajně jsem ten časopis roky chtěl, ale nevím proč, neměl jsem odvahu si ho objednat. Ale co je ještě horší, bál jsem se svoje přání vyslovit nahlas. Obě dvě motivace jsou důležité – ale nejdůležitější je ta naše (vnitřní).

Mám cíl. Upřímně, myslel jsem si, že je to cyklistika. Ta však není mým cílem, nýbrž mojí součástí. Vždycky „pojedu“ na Šípovi, dokud budu moct. Nikdy dřív jsem však nepocítil takovou touhu a chuť splnit si sen a za něčím jít, jako onoho listopadového dne v minulém roce. Dřímal ve mně už hodně dlouho. Mou touhu pokusit se ho uskutečnit znovu rozdmýchala právě kamarádka z Anglie. Nečekal jsem ale, že bude tak silná, až mne samotného zaskočila. Okamžitě jsem si vzpomněl na jednu nehezkou situaci před čtyřmi lety, kvůli níž jsem chtěl tehdy „zdrhnout“ od všeho. Pryč odsud. „Chci si zkusit žít jinde, poznat nové lidi, najít místo, kde budu šťastný.“ Můj cíl se vrátil. A plamen touhy se rozhořel mnou dosud nepoznanou silou. Nerozumím tomu. Vlastně ani nemusím. Stačí, když se jím necháme vést, když budeme hledět na místo, které osvětluje, překonávat jednu příčku za druhou a stoupat k tomu místu, kde jednoho dne chceme být, jestli rozumíte.

Abych si demonstroval, co mě to vlastně čeká, vzal jsem jednoho dne, když jsem byl sám doma, Šípa a jel jsem. Poloprázdné duše a blikající indikátor vybité baterie elektronického řazení byly ideální podmínky k demonstraci. Z asfaltu jsem sjel na rozrytou polní cestu a šlapal dál, i když to šlo ztěžka. Po chvíli jsem zastavil a mlčky zíral na cestu před sebou. Byla místy blátivá, plná děr, štěrku, kamení a popadaných větviček. Riskoval jsem, že píchnu. Rezervní duši jsem si nevzal. „Opravdu je tohle cesta, po které chceš jet?“ zeptal jsem se sám sebe. „ANO! JE TO ONA!!!“ zařval jsem spontánně, až sem vylekal sám sebe. „Uvědomuješ si, co tě čeká, že ano?“ „Ne, a v tom to je. To moře výzev, zážitků, pádů, škobrtnutí, klopýtnutí, ‚držkopádů‘, zvedání se zpět na nohy… Ty, Tome, já to chci aspoň zkusit! Myslím, že jsi zvládl horší terény, co? Nebuď baba,“ hecoval jsem se. „No dobře, no,“ děl já na to nadšeně. Před posledním kopcem, při návratu domů, elektronika automaticky přehodila na střední převody a definitivně toho dne ztichla. Došla baterka. Jako by mi i Šíp, který mě vezl, chtěl říct, že to nebude jen tak. Tak si ten kopeček vyšlapej, kámo. Ukaž sobě, co v tobě je! A bylo to.

To, že chci po maturitě studovat angličtinu, jsem věděl už před výše popsaným. Sotvaže jsem to pustil do světa, počítal jsem s tím, že budu slýchávat, že to nedokážu, že je to blbost, a tak dále. A opravdu to slýchávám. Jakákoli kritika je pro mne osobně hodně důležitá. Potvrzuje mi totiž, že jsem se rozhodl správně – podle sebe, a pomáhá mi mírně korigovat směr. A je to motivační složka. Kritici čekají na to, až si „namlátíte čumák“, aby se k vám mohli sklonit a do tváře vám vpálit jejich oblíbené negativní fráze. Zakopávání je, přátelé, v životě naprosto přirozená činnost a netřeba se jí bát. Důležité je zvednout se a pokračovat dál. Využívat kritiku jiných i svou vlastní jako další hnací motor. Ono se to může podařit. Vím, nebudu to mít jednoduché tady, tam, ani jinde - a právě to mě přitahuje. Kdyby byl život jednoduchý, nejspíš bychom se nudili a neužili si ho, ne? Asi bychom neměli ani zkušenosti ani zážitky ani vzpomínky. Když mi máma říkala, že „bych měl dělat tohle a tamto, abych měl tohle a tamto“, ohradil jsem se: „Mami, ale já nechci žít život někoho jiného, já chci žít svůj život tak, aby mohl být šťastný a naplněný. To chci vážně tak moc - být ve svém vlastním životě, který jsi mi ty dala, šťastný? Chci něco zkusit a překazit si to nenechám. Raději budu riskovat neúspěch, než abych si vyčítal, že jsem to ani nezkusil.“

Na závěr: když mi kamarádka poprvé řekla následující větu, musela mi ji několikrát opakovat, než jsem si ji přeložil. Stalo se už naší tradicí, že od té doby tou větou končí každý její email:

„Nepřestávej věřit, že to dokážeš, když budeš chtít.“

Datum: 15. 3. 2015 14:46 | Autor: Tomáš | Zobrazeno (218x)

Hodnocení:

5.2

Tento článek jste již hodnotil(a).
Hodnotit můžete znovu po 7 dnech.

Počet hodnocení: 8914

Autor článku:

TomasSalak

Tomáš

Rok narození: 1992

Datum registrace: 30. 1. 2014 19:51


Další články autora:

Druhý experiment

Článek Druhý experiment

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak vnímám svět kolem sebe. Že nad věcmi někdy až (zbytečně) moc přemýšlím a tíhnu k tomu všechno pitvat na prvočinitele. A trvalo mi to dlouho i přesto, že mi to lidé v mém okolí často říkali. Později jsem pak ...

Datum: 23. 5. 2024 09:51 | Tomáš

Velké bum

Článek Velké bum

COŽE?! Ty a diskotéka? Copak už ses úplně pomátl? Ty a diskotéka? Pche! Moje dominantní racionální část mozku na mě doslova ječela, když jsem se rozhodl. Klídek, odvětil jsem. Je to spíš sociální experiment. Chci to zažít, chci zjistit, jak to vypadá ...

Datum: 25. 3. 2024 13:44 | Tomáš

O čichu a paších podruhé

Článek O čichu a paších podruhé

V říjnu 2022 jsem spolu s mámou a jejím přítelem prodělal covid. Žádné velké drama, jen jsem dva dny skoro nemohl vstát z postele, jak mě bolely kyčle. Pak přišla rýma. Požehnání, protože když mám rýmu, můžu si alespoň na pár dní odpočinout od čicho ...

Datum: 4. 1. 2024 21:26 | Tomáš

Chuchelná 2.0

Článek Chuchelná 2.0

Po šesti letech… „Ty už si tu pěkně dlouho nebyl, že?“ „No… Šest let, no.“ „Ty vole, to je doba! Na nás nemáš čas, nebo co?" ... … Ptala se mě sestřička z oddělení S2, když jsem si na její první „mé“ noční směně přišel pro léky. Je úžasné býti zpět. ...

Datum: 22. 11. 2023 18:39 | Tomáš

A co emoce?

Článek A co emoce?

— To se nemůžeš nějak projevit, kruci? Jsi chladný jak psí čumák,“ vytkla mi jednou jedna osoba. Jak jako projevit? Co ta holka chce? prolétlo mi hlavou. Co to vlastně jsou emoce? Wikipedie říká, že (cituji): „Emoce jsou psychicky a sociálně konstruo ...

Datum: 26. 5. 2023 15:22 | Tomáš

Podporujeme také

Dětský domov Korkyně

Pokud chcete děti z dětského domova podpořit finančně, podívejte se zde.

Tomáš Mošnička - šéfredaktor (ret)

Tomáš Mošnička - šéfredaktorvzpěrač - mistr světa ve vzpírání tělesně postižených, handbikerový závodník
www.tomasmosnicka.cz
mosnicka@zijushandicapem.cz

Aktuální rozhovor:

Audiokniha - Ivo Koblasa

Rádi sdílíme z webu mujrozhlas.cz desáté pokračování unikátní série Příběhy sportovců, které je věnováno handicapovanému cyklistovi Ivo Koblasovi. Rodák z Brna je medailista z velkých paralympijských šampionátů. Těžká epilepsie v dětství, náročná operace mozku, nic z toho ho nezastavilo v cestě za ...

více »
Přijďte si zahrát parabadminton

Přijďte si zahrát parabadminton

Vstupte »

Nejaktivnější blogeři

Děkujeme generálnímu partnerovi skupině D.I.SEVEN za vřelou podporu!

bezpecnostni-agentura

Bezpečnostní agentura D.I.SEVEN FACILITY
Facility management a podpůrné činnosti. Poskytujeme Náhradní plnění.

bezpecnostni-agentura

Bezpečnostní agentura D.I.SEVEN 
Bezpečnostní služby, PCO, zabezpečení akcí, úklidové ,recepční služby a náhradní plnění.

bezpecnostni-agentura

Bezpečnostní agentura D.I.SEVEN SERVICE
Bezpečnostní služby jako fyzická ostraha nebo vzdálený monitoring. Poskytujeme náhradní plnění.

Překlepy: Lidé náš web hledají také těmito výrazy: hendikep, hendicap, handikep, ...

Důležité odkazy:

Podmínky pro užívání blogu | Mapa stránek | Kontakt

Copyright 2024 | Internetový marketing : Optimalizace pro vyhledávače : Created by VIDIA-DESIGN s.r.o.