Kterak jsem se ocitl… v blázinci

To slovo nemám rád. Přijde mi takové nadužité, pohrdavé, vyjadřující cosi negativního, něco za co by se člověk měl stydět. Vnímám ho jako pejorativní.

Ostatně dnes už se tomu místu říká psychiatrická nemocnice, což dle mého mínění lépe vystihuje podstatu onoho zdravotnického zařízení. Nemocnice jako každá jiná, jen primárně neléčí tělesné nýbrž duševní nemoci. Člověk tam potká vpravdě různou sortu osobností – od těch kteří nejsou schopni komunikace – po ty u kterých, kdybyste je potkali na ulici, nepoznáte, že mají nějaký problém, že jsou zkrátka nemocní. Mám na pokoji Američana, tak se spolu bavíme anglicky.

Jeden tak nějak věří, že se tam nikdy jako pacient nedostane, a hle! Každý, každý z nás se tam někdy může ocitnout. Zrovna tak já. A věřte tomu nebo ne, líbí se mi tady a nechce se mi domů (takže jsem asi vážně padlý na hlavu ????).

Co se stalo jednoho večera a noci, když se osmý měsíc sunul ku svému konci, si vůbec nepamatuji. Podle mámina svědectví jsem šel normálně spát a po nějaké době jsem mlátil tělem a hlavou do dveří, zdi a skleněné vitríny, vrčel a byl mimo sebe. Dva – později čtyři – policisté, tři záchranáři a jeden lékař nevěděli co se mnou, hodinu prý mě dostávali do sanitky, až nakonec po aplikaci injekce uspěli. Odvoz do úrazové nemocnice a následně do psychiatrické nemocnice v Brně-Černovicích. Já sám vím že jsem šel spát a druhý den ráno jsem se probudil na dohledovém pokoji pod kamerou (takzvané JIPce) na uzavřeném oddělení 22.

Uzavřené oddělení znamená, že jsou na oknech mříže, všude zamčené dveře, pohybovat se můžete jen na oddělení, v doprovodu personálu do jídelny a zpět, nebo na dvorek. Spolu se sestrami a doktory je na směně přítomno i několik ošetřovatelů (nejméně dva). Dvaadvacítka se stala mým domovem na sedm týdnů. Personál bez výjimky byl přátelský a milý. Prvních čtrnáct dní jsme byli v karanténě kvůli nemoci COVID-19 jednoho z pacientů, který byl izolován od ostatních. Karanténa začala den po mém přijetí. Těch čtrnáct dní mi pomohlo, abych si zvykl na personál, začal mu důvěřovat, otevřel se a rozmluvil se. Měl jsem ještě další dva meltdowny – jeden menší, z toho mě probral ošetřovatel když na mě mluvil, a jeden větší, takže jsem skončil přikurtovaný k posteli, což, jak jsem seznal když jsem začal vnímat, byl vskutku zajímavý a intenzivní zážitek. Ještě dva dny poté jsem cítil ruce, takže jsem za popruhy musel tahat opravdu velkou silou.

A diagnóza? Porucha autistického spektra známá jako Aspergerův syndrom.

Konečně! Po letech nejistoty, nevědění co se vlastně děje, skrývání pravých pocitů a přetvařování to všechno začalo dávat smysl. Extrémně citlivý čich – vítaný pomocník i nenáviděný obtěžovatel, schopnost rychle se učit nové věci, kolísání nálad, výpadky mluvení, které jsem se za ty roky od dětství naučil skrývat stejně jako další věci, proč si připadám jiný, proč nezapadám do mantinelů společnosti, přetížení mozku který někdy vypne a nejede i kdyby se země hnula… Nevyjádřitelně se mi ulevilo! I proto, že už na to nejsem sám, a že mi (snad) pomůžou.

Hlavou mi nevyhnutelně začala oscilovat otázka jak. Jak jsem to mohl celé ty roky zvládat? Jak jen to bylo možné? Paní psycholožka mi řekla, že bez mé silné vůle by to nešlo. Když jsem ale viděl s čím jsem celé ty roky sváděl boj, bylo mi zle a údiv nebral konce. Ale… Ale… Jak to JEDEN může zvládnout? Vždyť to je (a bylo) strašný!

Může, ale ne napořád.