O bezkřídlém holubovi

25 let uběhlo tak rychle, že se ptám...Mám táhnout ten těžký trakař naložený všemožným harampádím stále dál? Dříve mi k tomu údělu alespoň pomáhal památný zvuk švitořících vrabců i hluboké sténání hrdliček, pro něž je samota stejně tak nepřirozená jako pro člověka. Přesto ale ten vychrtlý, sešlý a chromý holub, který kdysi ztratil křídla, hledá zrnko, které by ho jednou provždy nasytilo. Odděluje plevy svým zobákem, dělá to už 25 let, a přesto se k zrnu nemůže dostat. Strádá, ale nestěžuje si. Jen sní o tom, jaké by to bylo, kdyby mu ta křídla narostla stejně jako tenkrát na začátku. Kdysi létal – v lesích, na louce, u rybníka. Ale jen do té doby než ho stihl neblahý osud mnoha snílků, kteří toužili po troše pozornosti. Onemocněl... Pokoušely se o něj bludy, hlasy jiné než pěvecké a motorika se také zhoršovala. Když ho pak zavřeli do klece, svaly mu ochably natolik, že se vytratila jeho přirozená schopnost létat. Zrnko života u něj pomalu vyhasínalo. Až jednou málem pohaslo navždy. Soucitnému veterináři, který ho našel ve zvratkách, se jej zželelo tak, že ho oživil. Svým zážitkům ale nedokáže čelit ani 5 let od toho incidentu. Tenkrát snědl něco, po čem se obyčejně tvrdě spí. Vzal toho ale tolik, že i slon by se přinejmenším potácel. Nakonec se ale otřepal a znovu zapřáhl svůj trakař, na který se nadále nabalovalo bahno z popraskaných cest, kterými se musel prodírat. Nejraději by ho jednou provždy shodil ze srázu a nejednou ho napadlo, aby se choval například jako kolegové z velkých měst, kteří si vůbec nelámou hlavu s tím, jak nakrmit svoje vole. On si ale chtěl zachovat svoji důstojnost. Stále chtěl pomáhat, stále po někom toužit a zaset novou pšenici, která by nasytila jeho vyhládlý krk. Neustále si uvědomuje, jak je dnes těžké zasít pšenku, která by vykvetla... I když se z vesničky přestěhoval do obrovského města, nemá kde najít vhodné pole pro vybranou odrůdu. Vysvětloval si to tak, že více místa = více možností. Zjišťuje však, že je tu tolik sokolů a dravců obecně, že se spíše obává o svůj život. Chtěl udělat tlustou čáru za dosavadním životem a začít jinde a jinak. Našel si práci na zkrácený úvazek, protože delší úvazek by vysílil už tak zkoušenou psychiku. Za skromný peníz se snaží přežít, protože pud sebezáchovy je přeci jen silnější. Žije sám. Holoubata kvůli své diagnóze neplánuje. Bydlí ve spoře zařízené místnosti, kde si rád poslouchá hudbu a přemýšlí o svých kolezích z ptačí říše, které z té kouzelné skříňky slyší a o tom, že mají alespoň oni to štěstí, že jim ta křídla nikdo nesebral.... Jediné, co by si přál a důvod proč zveřejnil tento text je najít vlastní klícku, kde by se nikomu nemusel zpovídat za to, že se narodil ve špatné době, na špatném místě a špatným lidem... Splnila by mu to nějaká šlechetná a čistá labuť?